Koně jsem milovala od malička, ale bohužel jsem neměla přístup ani příležitost se k nim dostat blíž. To se změnilo až na střední škole, kdy jsem začla docházet do jezdeckého kroužku na Minifarma Sloup. Zde jsem se učila všem základům co se týče koní. Od čištění, bezpečném zacházením až po ježdění. Na farmě jsem absolvolala i praxi v rámci školy a zůčastnila se endurančních závodů jako pomocník u veterinářů, což mi přineslo nové zkušenosti.

Po dokončení střední školy jsem pokračovala ve studiu na V0Š a SZeŠ Benešov a tím můj výcvik na Minifarmě skončil. Na VOŠ jsem rok chodila jezdit na školní statek, ale tam to zrovna neprobíhalo podle mých představ a tak jsem tam přestala docházet. Od té doby jezdím jen příležitostně. Největší možnost ježdění mám pokud jedu na náštěvu k mému bratrovi, tak můžu se chodit svést na dvacetileté kobylce Českomoravského Belgika, ustájené ve Výletní areál Pěnčín.

Avšak díky půl roční zahraniční praxi na VOŠ jsem dostala možnost pracovat s koňmi ve Finsku. Zde měli převážně klusácké koně, což byla pro mě úplně nová zkušenost, protože u nás se ke klusáckým koním moc nejde dostat, protože zde rozhodně nejsou klusácké závody tak populární jako ve Finsku. Na farmě měli klusácké koně převážně plemene Finský kůň, které je národní plemeno Finska. Jsou to takový malí chladrokrevníci převážně ryzáci, ale vynikají velkou rychlostí v klusu a proto se využívají hlavně na klusácké závody. Podle toho co jsem měla možnost, tak tyto koníci jsou však velmi všestraní. Viděla jsem v militarech, drezúrních i parkurových závodech.